Cesta do Rumonska – cesta za vírou

Rumunsko přineslo hodně krásných a hlubokých prožitků. Zámky v horách, nádherné lidské oči, historická krása, ale ve finále nejkrásnější bylo to „nejmenší“ – jak zafungovala moje modlitba.

Fotor0521200143

Šli jsme pozdě v noci starou částí Bukurešti a naproti nám přiběhl malý klučík prodávající růže. Příliš malý – tipovala bych osm let, s velkým úsměvem a pěknými růžemi. Měl jen dvě. Než jsem stihla vyrknout slovo, můj muž mu zbytečně hrubě vysvětlil, že růže nesnáším a ať jde pryč… Klučík běžel dál a mně zůstaly oči plné slz a bolest v srdci. Když si můžeme dovolit vyhodit hnusné kafe za 25 lei, proč nekoupit růži za 10 a potěšit malého kluka? Však v životě je utrpení dost. Kolikrát za večer asi dostane podobně hrubou odpověď? Po kolika hrubých odpovědích jeho úsměv zhasne? Však neprodává cigarety, nežebrá – prodává pěkné růže.. vždyť na tom není nic zlého.

Sedli jsme si do další z luxusnějších restaurací s nádhernými kulisami historické Bukurešti kolem, připraveni zaplatit dalších 100-200 lei za večeři (a to nám přijde tak strašně levné.. přitom růže byla jen za 10!). Nemůžu se dívat na menu, nevidím krásnou architekturu kolem… v srdci mám malého kluka. Myslím na svého syna, na všechny syny… cítím čím dál větší jistotu, že moje rozhodnutí změnit kariérní dráhu a pracovat do budoucna v rozvoji je správné, a stále před očima vidím jeho úsměv. Možná už na nás zapomněl – jen další neradostní lidé -, ale já na něj ne.

Fotor0521195131

Schovávám si do podprsenky několik bankovek a téměř běžím zpět do ulice, kde jsme se potkali. Hledám – procházím hlavní třídy historického centra, kde tak bude nabízet své květiny? Chci koupit všechno, co mu zbylo, nejvíc bych ho chtěla obejmout, věnovat mu učebnice a nové oblečení, adoptovat ho. Nemůžu adoptovat všechny děti světa, ale tady a teď ho můžu najít a koupit si ty zatracené růže! Nic, není nikde… Smutně se vracím zpět a věnuji aspoň velkou bankovku smutnému pouličnímu umělci, který nádherně hraje na housle.

Sedám si zpět ke stolu, ale nedá mi to – za pět minut se vracím na „naše“ místo, tentokrát mám v puse doutník, který kouřím starým indiánským způsobem – jako dýmku míru, s modlitbou. Modlím se za soucit, za lásku, za jemnost, modlím se za děti i za toho kluka. Je mi jedno, že je to Cohiba – však moje modlitba z ní učiní posvátný tabák. Kouřím výjmečně, ale když už, tak proč jinak než s modlitbou?

Fotor0521195919

Cítím mír, cítím smutek, a jdu se naposledy projít ulicí.. Ne, nepotkala jsem toho kluka, už nikdy. Ale naproti mně vyšly dva šťastné páry – a každý nesl jednu růži. Přesně ty jeho, trochu zvadlé, ale nádherné růže. On si je někdo koupil! Zastavila jsem se… nevěřím jen tak snadno, jsem hodně racionální a mám ráda vědecké důkazy – ale jak bych mohla potřebovat větší důkaz vyslyšené modlitby než to, že zrova v poslední vteřinu, než jsem se otočila pryč, právě po mojí ulici přešly tyto páry, které mi přinesly nádhernou zprávu: nekoupila jsi je ty, ale růže klučík prodal, už může běžet domů, vesmír tě slyší…?

A pokud by ve mně zbyla ještě trocha pochyb (což nezbyla), tak za chviličku k našemu stolu přišla malá holčička, která prodávala růže. Nejkrásnější růže, co jsem si koupila za dlouhou dobu. Měla krásný úsměv.

(Za celý pobyt jsme tyto děti s květinami potkali jen takto dvakrát).

Fotor0521195754

Mate chut taky nekam zajet? Pojedte s nami! 🙂

NASE CESTY

Komentáře