Krátké zamyšlení na cestách po Asii 2: Na téma žití v přítomnosti a ženské krásy

Thajsko – Barma – Malajsie – Kambodža – Singapur….. Strávila jsem 80 dnů v Asii, mimo facebook, mimo práci, jen s mužem a dítětem. Chtěla jsem se podívat sama na sebe a zjistit, kdo doopravdy jsem. A jak jsem projížděla vlakem, lodí a na koni přes stání hranice, napadaly mě jednoduché myšlenky, které projasnily můj pohled na svět. Jsou to jen moje myšlenky, nikdy jsem si nedělala nároky na všeobecné pravdy.

Fotor0321172129

Úcta k životu… chybí

 

Asie je pohádkově krásný kraj, ale zároveň je zde víc než kdekoli jinde cítit křehkost života. Umírající kočka na cestě přejetá motorkou, mrtvý pes v řece, čerstvá autonehoda, zmrzačené děti, všudypřítomné chybějící končetiny, chemické popáleniny… Život je krásný, život je krátký. Téměř fyzicky je tu cítit pomíjivost života. Asi je možné ji nevidět. Ale já chci – chci vidět pozůstatky obětí Khmer Rouge, chci slyšet příběhy znásilněných žen na obou stranách hranice mezi Barmou a Thajskem, chci se dívat do očí dětem, které žebrají bez rukou. Chci cítit tu bolest – a zároveň i blaženost krásy, vůni květů, laskavé polibky moře a jedinečnost každého okamžiku.

 

Když je smrt na dosah ruky, je najednou krása všeho kolem oslňující jako nikdy dřív.

Fotor0321171310_1

(S odstupem času) Možná právě proto – pro tuto nepřekonatelnou touhu se cítit přítomná, živá, plně tady a teď, jsem se rozhodla se do Asie do dvou let přestěhovat. Chci cítit silnou vůni plumérie a líbat se ve větru v horách uprostřed občanské války – chci být u jádra utrpení a u zdroje vášně k životu. Chceme žít s manželem v Barmě.

Země, která prošla a neustále prochází dalšími a dalšími vlnami historického utrpení a zároveň si zachovala pokornou láskyplnou otevřenost. Je co se učit.

 

Zdobit se je ženský rituál

 

V každém státě si ráda kupuji a oblékám zdejší kroj. Učím se správně po místním způsobu vázat sukni. Cítím, jak se moje krása může vyjadřovat skrze kroje a barvy, které si volím, a způsob, kterým si upravuji vlasy. Obzvlášť se mi líbí barmské kroje.

Co mi dělá opravdovou radost? Jídlo je mi lhostejné. Rychlá jízda už taky, jsem na adrenalin zřejmě moc stará (dřív mě rychlosti přes 250 km/h na dálnici bavily velice). Baví mě se zdobit. Pečovat o nehty, vlasy, vybírat oblečení… ale nemusí to byt nic konkrétního. Baví mě být krásná – cítit se krásná. Ne, nemyslím, že je to rozmar či pýcha. Věřím, že je to základní ženská potřeba – vytvářet krásu a začínat především sama u sebe.

Fotor032015854

Krása” je špatné slovo – má spoustu nelichotivých asociací – ale já nemám na mysli povrchní lesk ani sexuální manipulaci, ale skutečný prožitek extáze v těle – přitažlivou záři šťastné, uvolněné, vášnivé ženy, která se nestydí za svou přirozenou moc a nezneužívá ji, ale obdarovává jí svět.

Kvůli ženské kráse se vykonávají hrdinské činy, začínají se války, píšou se básně…  Je to základní magnetická síla, která hýbe světem, ať už jí tu moc chceme přiznat nebo ne.

Miluji zdobení se v kruhu žen – rituál vzájemného hýčkání plného úcty. Když takto uctívám další ženu, cítím se jí hodně blízko. Když tuto péči dostávám, je to jako nektar, který vyživuje zevnitř dávno zapomenuté hloubky.

 

Žena chce být respektována za to, co je, a nejen za to, co dělá…

Fotor0321171520

Nemluvím o časopisech a módních trendech. Ale dělá mi dobře, když jdu po ulici a cítím na sobě obdivné pohledy. Zřejmě díky své vlastni hrdosti a vnitřnímu pocitu hodnoty nepřitahuji stereotypické slizké pohledy ani poznámky, a pokud ano – nevím o tom. Ano – ráda cítím, že ovlivňuji svět jen tím, že vejdu do prostoru – jen díky lásce a pohodě, kterou vyzařuji, a tomu já říkám krása.

 

Ano, jsem v mnoha věcech výborná, ale nakonec mi největší radost dělá, když si mě lidé váží za to, co jsem, a nikoli jen za to, co dělám dobře.

5 nejvtipnějších okamžiků

Fotor03201579

  • Když nás honili čtyři mniši po Mandalayském paláci, aby se s námi mohli znovu vyfotit! Poprvé si nás prý vyfotili jen třemi telefony a čtvrtý mnich byl smutný, že fotku nemá…
  • Chvíle, kdy jsem pochopila, že „koupání se slony“ neznamená lehkou sprchu ze sloního chobotu, ale plavání ve špinavé řece společně se zvířetem.
  • Když jsem zjistila, že plenky v Barmě jsou „one-size-fits-all“ (jedna univerzální velikost), tudíž samozřejmě „don’t-fit“, neboli – jak narvat dvouleté dítě do plenky pro kojence?
  • Zjištění, že místní měnu v Kambodži používáme jenom my.
  • O půlnoci, oblečené do gala, na zastávce mezi dvěma nejdražšími kluby v Singapuru jsme jedly v McDonald’s. Jak řekla tehdy moje nejbližší kamarádka: „Tohle můžu dělat jenom s tebou!“

Fotor032015443

Komentáře